Když slunce zapadá... - 2.Náladová Cassandra se Vzpomínkovým lektvarem...

Náladová Cassandra s Vzpomínkovým lektvarem…


Když sova přiletěla, Harrymu spadl ze srdce obrovský kámen. Nebyla to totiž žádná ministerská sova, ale jen a pouze Hedvika. Harry k ní okamžitě přišel.

,,Ani nevíš, jak rád tě vidím Hedviko. Tak copak mi neseš? To je od Rona a Hermiony?“ Sova zahoukala na souhlas. Lehce ho klovla do prstu. Harry se už ale začal věnovat dopisu.

Ahoj Harry.
Doufáme, že jsi v pořádku. Celý Fénixův řád je nes-
vůj a hledají Tě. Nevíme ani co se ti stalo, naštěstí
se to podařilo ututlat, takže to víme jen my. Prosím Tě,
vrať se zpátky. Někdo si mysli, že jsi utekl, ale
pak nechápeme, co se stalo s Dursleovýma
a někdo si zase myslí, že se vám něco stalo,protože do
Zobí ulice jste nedorazili. Zkoušeli ti poslat sovy
s dopisy, ale ani ty Tě nenašli. Pak se tu objevila Hedvika.
Já s Ronem víme, že i kdyby Tě drželi Smrtijedi třeba
v Americe, ona by Tě našla. Máme
tu pro tebe překvapení, ale to ti ukážeme až
se tu objevíš. Jsme už od začátku prázdnin na ustředí.
Co se ti stalo? Kdy se vrátíš? Doufáme,
že jsi neutekl, to by ti bylo podobné. Paní Weasleyová je
na mrtvici, jako Brumbál s Lupinem. Snažíme se je utěšit,
že se brzy vrátíš, ale moc to nezabírá. Jestli je nechceš
mít na svědomí, tak se vrať!!! Moc se nám po
tobě stýská. VRAŤ SE!!!
S láskou,
Hermiona a Ronald!
P.S. Nejsi zraněný? Nemáme pro tebe přijet? Odepiš obratem.



Harry byl zvědavý, co je to za překvapení. Godric Nebelvír byl metamorfozvěromág, to znamená, že se (teď i Harry) mohl přeměňovat na jakékoliv zvíře si zamane. Hlavní ale bylo, že se už může přemisťovat! Pravda, mělo to svou mouchu-přemisťovat se mohl jen se svým talismanem, kdyby se to chtěl naučit později, bez talismanu, už to nepůjde.

Kouzlem si zmenšil svůj kufr s koštětem. Dal si je do kapsy. Začal myslet na hlavní štáb. Cítil, jak se jeho tělo po částech přesouvalo. Pak ucítil tupý náraz a po něm další a další. Když se s neznámým subjektem navzájem dostatečně otloukly, zjistil, že se přemístil až na vršek schodů, kde ztratil rovnováhu, sjel si tu pěknou řádku nebo spíš kopeček schodů až dolů, tam narazil do zdi s tou ježibabou Blacknou, než to však stačil, narazil do stojanu na deštníky alias trollí nohy, který na něj v zápětí spadl.

,,Ty vogo, moje žebra, ruka a hlava!!!“zabědoval si.

,,Co se to tam dole děje?!“slyšel povědomý hlas.

,,Návštěva!“ zavtipkoval a snažil se vyprostit ze stojanu.

„Děti nahoru! Je tu Smrtijed!“ zabručel Alastor.
To ale Harryho vytočilo. Jeho přece nebudou považovat za Smrtijeda!

,,Pošuku, držte hubu nebo vám ji rozbiji! Pomůžete mi někdo ven?! Nebo mě tu chcete nechat udusit?!“ vřískl Nečesaný. Tuhle přezdívku mu vymyslel Ron a když se jí všichni naučili používat,což bylo hned, byl s ní patřičně spokojený(Ron).

,,Harry?! Jsi to ty?!“uslyšel trochu vzdáleně.
,,Harry!!!“tento hlas poznal okamžitě-Remus.

,,Ne. Sám Santa Clauss. Kdo jiný?!“procedil Harry mezi zuby,neb ho začínalo bolet celé tělo. Lupin mu pomohl z pod stojanu. -A tomu, kdo se ještě jednou zeptá, dám dáreček-pěstí.-

,,Můžeš vstát?“optal se vlkodlak. Kdybych mohl vstát, nežádal bych o pomoc.

,,Ne, znovu jsem si zlomil žebra plus tu levačku a to se to teprve začínalo hojit.“postěžoval si.

,,Prosím? Mohl by jsi to zopakovat? Já ti totiž nějak špatně rozuměl…“poprosil šokovaný Lupin.

,,Rozuměl jsi mi víc než dobře, takže nevidím důvod , proč bych to měl opakovat.“ odporoval Harry podrážděně.

,,Jak teprve začínalo hojit?! Cos to vyváděl?!“ vyzvídala Tonková.

,,Až pak Nym. Teď mi ,prosím, pomozte.“dodal.

,,HARRY!!!“ uslyšel Hermionu a pak se mu všechno ztratilo v záplavě hnědých bujných vlasů-to ho Herm objala, tedy spíš se ho pokoušela udusit.

,,AU,“zaskučel.

,,Ježíš, promiň,já nechtěla. Když já jsem tak ráda, že už jsi zpátky.“omlouvala se. Já říkal Santa Clauss, ne Ježíš, pano Marie.

,,To nic. Neznáte někdo kouzlo na ty že-“ víc už ale neřekl. Nemohl dýchat. Viděl zase jen tu tmu,nebo snad světlo…?


Objevil se v nějaké místnosti. Byla výborně osvětlená a to až tak, že skoro neviděl. Před ním stála hnědooká žena. Měla krátké hnědé vlasy, úsměv na tváři , bílou dlouhou tógu. Harrymu přišlo, jakoby jí znal celé věky,ale nemohl si vzpomenout. Věděl téměř určitě, že ji zná. Záhada.

,,Kdo jste? Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Jak se jmenujete? Kolikátého dnes-“v otázkách by pokračoval, ale žena ho umlčela pouhým mávnutím ruky. Docela kost.

,,Jsem ráda, že už jsi zpátky, Clarku. Vím, že jsi dost zmatený a já ti teď dám napít lektvaru Vzpomínek. Jsme u Iris. Iris je brána mezi světy, stačí zadat správné znaky a objevíš se, kde se ti zlíbí. Velmi užitečné-“chtěla mluvit dál, ale až teď si uvědomila, že na ní Harry jen vyjeveně kouká. Povzdechla si. Co si má co povzdechovat, jediný kdo jí nerozumí, jsem já!

,,Je vám dobře? Nebouchla jste se někdy v nejbližší době do hlavy? Nebo je dneska už 1.dubna? Ten čas ale letí, jakoby ještě před minutou byl začátek prázdnin…“oplatil jí stejnou měrou. Si snad myslí, že ona si ze mě srandu dělat bude a já z ní ne!

,,Chtělo by to ten lektvar…“slyšel jí mumlat si pro sebe, zatímco vyndávala špunt z lahve. ,,Na, vypito!“přikázala.

,,Já to pít nebudu, až tak blbý zase nejsem! Určitě je to nějaký jed! A vůbec, kdo jste?!“ rozčílil se, nervák se zkrátka nezapře.

,,Jsem Cassandra, ale jestli to nevypiješ, budu Bůh Pomsty!“rozčílila se i ona. Taky nervák, ale já jsem větší!

,,A proč bych to jako měl vypít?“ měl pocit, že za chvíli vybuchne. Jeden by neřekl, jak takový bezduchý rozhovor někoho může vytočit, jenže když už náladu zkaženou máte kvůli tomu, že si zlomíte zlomená žebra a zlomenou levačku, dost to bolí a špatně se vám dýchá, se až tak není čemu divit. Mám několik možností, za a) se přemístím jako srab a budu už od ní mít pokoj, nebo za b) se tu s ní budu dohadovat v postatě o ničem a nakonec se jí stejně nějak zbavím a za c)ještě není. Budu se držet svých logických pochodů: za a) jako ano, za b) jako blbě- jednoznačně a)!!!

,,Protože ti to říkám!“vysvětlila. Najednou se v místnosti rozzářilo ještě víc. Až tak, že si musel zakrýt oči. Nevěděl, co to bylo. Začala se mu motat hlava, o břichu ani nemluvě. To asi budou ty zlomeniny. Bylo na ní poznat, že se snaží se uklidnit. Zbytečně se nervuje, akorát tak , stejně jí zdrhnu.

,,Moc si o sobě myslíte.“usadil jí. ,,Už mě to nebaví. Na neschledanou!“pozdravil slušně. Ehm, tedy skoro. Jsem přeci slušný chlapec, já nekouřím, nepiji (ty dvě bedýnky Ohnivé wisky, co jsme si s Ronem půjčily ze sklepa Medového ráje, přeci nic neznamenají), návykové látky nepoužívám a sexuálně nežiji…ehm, skoro…

PUK! A byl pryč.




Tentokrát se pro změnu přemístil do domu Fénixova řádu. Nějak to nevyšlo. Tedy, tam, kam se dostat chtěl, se dostal, jenže to určitý místo!

Pohodlně se zavrtěl na židli v kuchyni. Ta židle je nějak pohodlná. Bylo mu jedno, že je schůze řádu, hlavně že ta ženština už byla pryč.

,,Já nevěděl, že ty židle mají nové polstrování. Je docela dobré, jen trochu víc měkké na můj vkus.“upozornil Brumbála.,,Mimochodem, nevíte, proč na mě půlka lidí zde kouká jak vrána z rána a ta druhá se klátí smíchy?“zeptal se. Když si pozorně prohlédl svého ředitele, dodal:,,Vy jste ta třetí polovina, ta je něco mezi tou první a druhou.“

,,Od kdy má jeden celek tři poloviny?-“

,,Od té doby, co jsem to tak určil.“vysvětlil ochotně Harry.

,,-První půlka nemůže pochopit, jak jsi se sem dostal, druhá se směje tomu, na čem sedíš a Tobě. Ty židle nemají nové polstrování, to jen Ty jsi se přemístil na židli už obsazenou, že profesore Snape?“vysvětlil se smíchem Albus.

Harry se zarazil. ,,Moment. Já sedím na novém polstrování, ale Vy tvrdíte, že židle, na které sedím, polstrování nové nemá, jenže já na něm sedím. Taky tvrdíte, že na té židli už někdo sedí, ale jak můžu sedět na polstrování, když už na něm někdo sedí? Ledaže by to polstrování bylo jedno a to samé s tím, co sedí na tom starém polstrování. Nemýlím se, profesore Brumbále?“nechápal.

,,Naprosto správně.“ Zřejmě chtěl ještě něco říct, ale smích mu to nedovolil.

,,To tedy znamená, že na někom sedím.“řekl spíš pro sebe. Následovala rychlá otáčka hlavy, spojená s nesnesitelnou bolestí žeber. Nos měl centimetr od nosu svého „nejoblíbenějšího“ profesora. Severus na něj nechápavě civěl. Harry vykřikl. Seskočil ze Snapeova klína. Masíroval si pravou rukou srdce a žebra vlastně taky. Bolela ho ještě víc.

,,U čertova rohu! Srabusi, to mě musíš tak děsit! Víš Ty vůbec, jaké to je, když se otočíš přímo do tváře největšímu vymaštěnci na světě? Tohle Ti jen tak neodpustím! A slez z mé židle!“vynadal Snapeovi Harry. Ten na něj jen nechápavě hleděl.

,,Promiň. Já jsem n-moment! Pottere! Vy arogantní, namyšlený spratku! Co si to dovolujete?!“ ožil Sev, který teď již vstal. Aspoň tu židli mi nechal.

,,Neprominu! Si nějaký divný, ne?! Nejdřív po mě chceš, abych Ti prominul, a pak na mě valíš nadávky! Takhle se o omluvu nežádá!“ Moc chtěl vědět, čeho všeho je slizoun schopný před Brumbálem. Rychle si sednul na SVOU židli.

,,Slezte z mé židle! Já na ní seděl první!“ nehodlal se vzdát Snape. Harry si ze židle sesedl.

,,Stačí říct. Ale pozor, je nějaká mastná…“ s těmito slovy co nejrychleji odešel. Normálně by Sevíka vytáčel dál, ale teď kvůli zdraví nemohl. Křečovitě se držel zábradlí. Svalil se na schody. Opět ho přepadl ten pocit malátnosti. Před očima měl tmu. Začal nadávat. Mě bolí žebra. Já chudáček jim chci pomoct při hledání mé osoby a při své dobrotě spadnu ze schodů. No jo no, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Přijdu si jako anděl. Kdybych alespoň měl křídla, no ty mít vlastně můžu, ale svatozář asi nedostanu. Nejspíš se začnu kamarádit se sv. Petrem…Lupin za ním vyběhl ze kuchyně.

,,Sice nevím, jak jsi to myslel s těmi křídly, ale svatozář ti přičarovat můžu.“ nabídl se Remus. Že bych nadával v mysli na hlas?! ,,Jsi v pořádku? Musíš rychle k Mungovi! Já už jsem si levou ruku taky několikrát zlomil, dost to bolí, nechápu, jak to vydržíš. Promiň, že jsem ti nepřišel pomoct už dříve, ale to, jak jsi se přemístil PROFESOROVI Snapeovi na klín opravdu nemělo chybu.“ Tahal ho ke krbu.

,,Já ale letax nerad. Já se radši přemístím.“odporoval. K Mungovi se mu opravdu nechtělo, ale nic jiného mu nezbývalo. Pochyboval, že zde mu někdo pomůže.

PUK! PUK!

Po přemístění dopadl do středu areálu. Chtěl se zvednout, ale z nějakých neznámých důvodů to nešlo. Položil hlavu tedy alespoň na kachličky…





…Clark seděl se svými přáteli (Ferym, Nicol, Sebastianem, Avril, Kristýnou) na krvavě rudé pohovce. Fery se smál tím svým vřískavým smíchem, takže ostatní osazenstvo se zapojilo taky. Zrovna přišly z noční výpravy. Občas se vydávali na diskotéky, ale museli potají, hlavně kvůli Clarkovi a jeho dvojčeti Kristýně, jejich otec jim totiž nedovoloval chodit na ty ,,chudé taneční kreace pro bezvýznamnou spodinu“, jsou to přece dědicové jednoho z nejbohatších císařství na Kryptonu a musejí se podle toho chovat. Dvojčata ho nenáviděla, ostatně lidí, kteří ho nenáviděli bylo mnoho, jenže on byl strašně mocný, a tak si to skoro nedovolily ani připustit. Jenže, od kdy dvojčata poslouchají svého otce? Neposlouchali ho nikdy, tak proč by s tím měli začít teď?
Sebastiana už bolelo břicho. Přestal se smát. Jen pozoroval. Pohledem zabloudil ke Clarkovi. Kapitola sama o sobě. Ani on už se nesmál. V obličeji měl nic neříkající výraz. Mýval ho často. V těch chvílích myslel na svou bývalou holku Isabelu nebo na dobu, kdy byl ve válce. Jeho otec, Patric Gaius fon Nebelvir, ho tam poslal za trest a to nic neprovedl. Tedy, on vždy něco provádí, ale v tu dobu nic moc velkého. Poslal ho mezi obyčejné vojíny, prý: ,,Ať se taky v něčem uplatní. Zbraním docela rozumí, i když ty výsledky nejsou nejlepší, s noži je sehraný, že by mu i nejlepší vrhač nožů mohl závidět. Byl by z něho dobrý voják.“ S těmi noži měl sice pravdu, a Clark dříve do války opravdu chtěl, jenže to bylo to dětské nereálné snění. Nechápal, jak vůbec mohl říct, že zbraním docela rozumí. Tedy, Clark jim rozuměl, ale i nerozuměl. No, takhle, on je spíš neměl rád. Neměl hlavně rád násilí a k tomu zbraně také jsou, ne? Potom, co se vrátil, se dost změnil. Válka ho naučila. Pomohla a ublížila. Pochopil, že lidé přicházejí a odcházejí, někteří na čas, někteří navždy. Tak jako ten jeho kamarád Paul Ranhuv, Isabela, papež Jan Pavel 2. a jiní… Chudák Paul, živě si na něj vzpomínám: ta neoholená tvář, hnědo-černé oči, křivý nos… Ještě štěstí, že jsem v tom letadle neletěl s nimi… Stejně, Clark je syn štěstěny, že to přežil… Já jsem sice do války šel kvůli Clarkovi taky, akorát že mě po nějakém čase dali k těm ,,za stolem“, jinak bych už taky nejspíš byl pod drnem… Kdyby ho do toho pekla alespoň poslal až by se vzpamatoval ze smrti Is, ale ne, on ho tam posle chvíli po její ztrátě…
Ani si neuvědomoval, že na Pavouka (Clarkova přezdívka) kouká alespoň dvě minuty.
,,Hej, co po mě tak koukáš?! Sebe, přiznej se, že ses do mě zamiloval?“ nezapomenul si rýpnout Pavouk. Fery znovu začal vřeštět-alkohol dělal své. Nakazil tím Avril s Kris. Nicol si Clárka raději majestátně přitáhla. Opřela se o něj. Clark s ní už nějaký ten měsíc chodí.
,,Ha-ha-ha.“okomentoval to Sebastian. Začal se smát spolu s nimi…

Pomalu otevřel ospalkami zalepené oči. Po jeho levici seděla zase ta otravná ženština. Pila nějaký zřejmě čaj, prostě pití. Bože, já se jí snad nikdy nezbavím. Co po mě furt chce?!

,,Konečně, nechápu, jak můžeš tak dlouho spát.“promluvila. Moment, co je to za blbost?! To jsem sebou v tom areálu švihl kvůli ospalosti, nebo co?! Tu Cassandru bych poslal hned první sovou do blázince. Vlak je na ní moc luxusní…

,,Jestli si pletete bezvědomí se spánkem, tak to na tom jste hůř, než jsem si myslel. Zlatej Zlatoslav Lockhart.“setřel jí.

,,Vzhledem k tomu, že jsem vystudovala medicínu, mi přijde nemyslitelné, abych si dvě takto odlišné věci spletla.“ Jen mě nemuč přednáškami! ,,Promiň, že jsem předtím byla tak nepříjemná“ To si pořád. ,,Každý někdy nemá svůj den. Ale k věci. Tvůj otec-“mlela si Cass to své.

,,-je mrtvý.“dokončil větu.

,,-mi přikázal, samozřejmě na žádost Rady, že máš co nejdřív ukončit svou misi na Zemi a vrátit se na Krypton. Je tě tam třeba. Proč Ti to vlastně říkám, když mi stejně nerozumíš?! Hele, už mě to tu nebaví, takže, vypiješ ten lektvar po dobrém či po zlém?“dokončila svou řeč. Mě to tu začíná bavit.

,,Za třetí: vůbec.“provokoval. To je zajímavý, dřív bych v takové situaci panikařil, nebo se alespoň bál, ale teď se tím bavím. Jenže, odkdy je to DŘÍV…?

,,No dobře.“ Otočila se, ale hned na to byla čelem zase k němu. Do těla se mu vlil růžový paprsek z její ruky. Byl připoután k posteli. Přemístit se taky nešlo. Nemohl se hýbat.

,,Měl si říct po dobrém.“vysvětlila i když zbytečně. Přešla k němu těsněji. V pravé ruce lektvar. Levou rukou mu stiskla nos. Musel otevřít pusu, to raději vypije nějaký hnusný lektvar, než se udusit. Cassandra nečekala a okamžitě mu do úst vlila Vzpomínkový lektvar. Prázdnou sklenici položila na stůl. Zrušila kouzlo, jež ho poutalo k posteli. Pomalu odcházela z pokoje, zanechávajíc na posteli černovlasého mladíka, jemuž se před očima promíjeli vzpomínky ze života. Ale koho? Pavouka

Beta-read: Franky J (http://beta-readers.wz.cz)